Zápisky z karantény

  • 5. února 2021

Bojíme se, že ho potkáme v obchodě, v autobuse, mezi přáteli. Je tady.
Neviditelný, ale všudypřítomný. O čem je řeč? Nebo o kom? Malé dítě si ho může
přestavovat jako ošklivé strašidlo. COVID 19. Pro každého má jinou podobu. Pro
někoho chiméra, politický nástroj mocných, pro jiného reálné dýchací potíže a boj
o život.
Ještě nedávno jsem ho znala jen z médií, jako celebritu, o které se teď hodně
mluví. Naštěstí všichni doma zdrávi. Pak jsem vyšla „mezi lidi“ a začala působit
jako sociální pracovník v SOPRE CR. Pracuji s těmi, kteří se ocitli ve svízelné
sociální situaci, také s lidmi bez přístřeší. Krásná práce, ale ten COVID. Tak nějak
se nebojím nebo se nechci bát. Občas jsem smělá, zvědavá a tak „volám čerta“.
Ukáže se konečně, když se o něm tak mluví?
A najednou mám tu čest. Začalo to nevinně. Klientovi na denním centru bylo
trochu špatně. Během dne se jeho stav zhoršil, a tak jsme raději zavolali
záchranku. Nepřemýšleli jsme hned o větším problému, typické příznaky neměl.
Přišla opravdová zima a žádný div, že člověk přicházející z ulice, není ve formě.
Odvezli ho do nemocnice a zanedlouho potom přišla zpráva, že je pozitivní na
covid. V první chvíli jsme byli všichni trochu v šoku, i když se to dalo předpokládat.
Karanténa? Jak v ní udržíme lidi bez přístřeší, kteří jsou zvyklí na svobodu? Co
když mají zaměstnanci COVID? Jak bude potom pokračovat služba, kterou
nemůžeme zavřít teď, když zima vrcholí. Začali jsme řešit situaci, kterou jsme si
vlastně nechtěli připustit. Moc dobře jsme věděli, že je pro nás zcela nová a
nevíme, co nás čeká. Jasné bylo, že všichni musíme jít na testy v nejkratší možné
době, ještě více dodržovat všechna opatření a omezit kontakty.
Samozřejmě jsem si sama kladla otázku. „Jsem taky pozitivní?“ Neměla jsem
strach o sebe. Cítila jsem se dobře, líp než koncem roku v předvánoční štvanici.
Bála jsem se víc o druhé, o rodinu, prostě abych někoho nenakazila. Přesto jsem
si jako první bod pomyslného seznamu „co teď“ napsala „klid“.
Přišel ten den a jdeme na testy. Nepříjemné, ale dá se to vydržet. I naši klienti to
zvládli, vydrželi čekat v karanténě až na výjimky do odběru vzorku. Taky se báli,
nadávali, ale nakonec se k tomu postavili zodpovědně.
Výsledky vcelku dobré. Jen dva klienti pozitivní. Ale přesto opět trochu šok,
zmatek. Musíme jim zajistit prostor pro karanténu, aby opravdu striktně nepřišli do
kontaktu s ostatními, postarat se o jejich potřeby. Asi to není naše povinnost v
konečném důsledku, ale nechceme to „hodit někam jinam“. Řekli jsme si, že
karanténu pro dva klienty zvládneme a vyčleníme pro ně jednu ložnici noclehárny.
Organizace noclehárny a denního centra se tím trochu mění. Deset dní oddělené
karantény pro dva nakažené a pro jistotu pro ostatní také na denním centru. Zase
se někteří zachovali tak, jak mi lidé to umíme. Nemáme totiž rádi změny. Zaznívali
nadávky, protesty, nespokojenost, kombinace a katastrofické vize. Stála jsem
mezi tím vším na chodbě, pozorovala cvrkot a na chvíli si dovolila malé zamyšlení.
To hemžení mi najednou přišlo trochu úsměvné. Stává se mi, že ve vypjatých
situacích vidím tu slzu smíchu života. Říkám si, jestli, až to všechno skončí, někdo
na toto téma natočí třeba film. Bude to komedie ve stylu „Hoří, má panenko“ nebo
velká sága o všeobecné odvaze jako v amerických filmech? Tipuji spíš na
komedii. Češi jsou už takoví. Najednou si uvědomuji, že v tom je právě naše
největší síla a schopnost ze všeho si dělat legraci zatím jediná vakcína na covid
k dostání pro každého. A taky mi dochází, že jsme tady všichni bez příznaků, v
podstatě zdraví, v pohodě a máme tím pádem víc štěstí než tisíce jiných.

Každý to máme jinak. Takové bylo mé první setkání s covidem. Vlastně jsme se
jen potkali ve dveřích a ten pán na mě mrknul. Není vždycky zlý, jen chce trochu
respektu, pokory a možná špetku víry. Jeden náš klient, milovník numerologie,
nakonec celou situaci komentoval větou: „To není vir, to je osud“. Nevím sice
úplně přesně jak to myslel, ale i za mě to vyjádřil docela trefně. Stejně jako osud,
ten tajmný strážce našich cest, který bedlivě hlídá, abychom se stali tím, čím
máme být, i pořád ještě nepoznaný vir COVID 19 mění naše životy, bourá plány a
ukazuje nový směr, pokud ho chceme vidět. Tak třeba karanténu někde spolu
musí trávit lidé, kteří si myslí, že už ztratili svou lásku a uprostřed nucené pauzy ji
znovu objeví. Naopak Ti, kteří si jsou přesvědčeni, že je všechno zalito sluncem a
jejich životy jsou v pořádku zjistí, že vlastně chtějí a mají být někde úplně jinde.
Někteří lidé na osud nevěří, pochybují o existenci něčeho takového. K tomu chci
jen dodat, že je dobré pochybovat o všem. Stejně tak dobré je ale také nic
neodmítat, protože nakonec platí, že nevíme nic, což nám taky ukazuje ten náš
nemilovaný covid.
Naše kontrolní testy po týdnu dopadly výborně. Všichni byli negativní, všichni byli
zdraví. V podstatě jsme i v dobré náladě přežili tu naši karanténu. I když víme, že
to může být jen první vyhraná bitva, patří se poděkovat. Možná i tomu
zatracenému viru, protože zřejmě i přesto, že nám toho hodně vzal, dokáže taky
něco dát. Pocit uvědomění, že člověk má být vděčný. Nic není jisté. Smrt je naším
údělem s covidem i bez něj a život je dar s covidem i bez něj. Proto má
být vděčností oslavován, což můžeme dělat i bez otevřených hospod. I když
musím přiznat, že se na to tzv. svobodné pivo už taky těším.
Chci ještě poznamenat, že mile překvapili hlavně naši klienti, kteří to v karanténě
měli těžší a tak dobře to zvládli. Možná to zní divně, ale mám obyčejnou radost,
že jsem to první setkání s covidem mohla prožít právě v jejich společnosti.

napsala: Dagmar Brandsteinová

Sdílejte s ostatními