Příběhy lidí

Příběh z Noclehárny – „Poslední let do svobody“

Pan Veselý byl typický svobodomyslný tulák. Život na ulici měl rád a sám si ho vybral. Občasné holdování alkoholu k takovému stylu prostě patří a pan Veselý nebyl výjimkou. Mnozí z těch, kteří žijí takzvaným normálním způsobem života, si o takových osobách myslí, že jsou to jen líní flákači a alkoholici. Není to ale tak jednoduché. Tito lidé se nedokáží zařadit, systém je prostě děsí. Nezmění to, i když někdy chtějí a jejich volba přináší mnohá nebezpečí. Přesto mají svoji cenu, tak jako my ostatní, už proto svoji odvahu žít tak, jak chtějí.

Čas běžel a pan Veselý překročil padesátku. Život na ulici byl pro něj stále těžší, a tak poslední roky trávil hodně času u nás na denním centru a na noclehárně. Loňská zima byla mrazivá a pan Veselý využíval našich služeb každý den. Alkoholu se v tomto období vzdal, protože by porušil pravidla služby a nemohl by u nás být. I tak byl spokojený, rád si popovídal a byl veselý nejen podle jména. Jeho zdravotní stav se ale zhoršoval. Navrhli jsme mu, že mu pomůžeme zařídit příspěvek na péči, který by mu s jeho invalidním důchodem snad pokryl náklady na služby v některém zařízení, kde by měl odpovídající péči. Pan Veselý souhlasil, ale už tehdy jsme si nebyli jistí, zda v takovém zařízení vydrží. Přesto jsme to zkusili, zkontaktovali úřad práce a panu Veselému pomohli s vyřízením nezbytných záležitostí. Příspěvek na péči získal. Mezitím přišlo jaro, oteplilo se a pana Veselého to zase táhlo ke svobodnému životu. Mluvil o tom, že má staré kolo a už se těší, jak na něm bude objíždět svoji trasu a taky s úsměvem poznamenal, že někdy ho „to kolo povede“. A tak jednou pan Veselý nepřišel na denní centrum ani na noclehárnu. Brzy na to jsme se dozvěděli, že už není mezi námi. Život na ulici byl vzhledem ke zdravotnímu stavu nad jeho síly. Společně jsme na něj zavzpomínali a popřáli mu šťastný let do milované svobody už v jiné dimenzi našich existencí.