Příběh z Nízkoprahového denního centra - „Stará, nemocná a na ulici“

Lidé často ztrácejí svůj domov, protože mají nedobré vztahy s nejbližšími. Rodinu někdy obtěžují svým špatným způsobem života, někdy prostě zestárnou a rodina o ně nemá zájem. Být starý, nemocný a ocitnou se na ulici je opravdu těžké a tato situace nezřídka vypadá beznadějně.

Městská policie k nám jeden loňský letní podvečer přivezla seniorku, která už neměla prostředky ani sílu žít sama na ubytovně. Posedávala zoufalá na lavičce a plakala. Paní, která měla už několik let po sedmdesátce, těžko zvládala sebeobsluhu. Nesplňovala tedy úplně podmínky pro přijetí do služby Noclehárny, ale přesto jsme jí azyl poskytli. Museli jsme ovšem poměrně rychle řešit, co dál. Starou paní jsme doprovodili na lékařské vyšetření. S paní doktorkou jsme se shodli, že je třeba najít zřízení, kde by o seniorku bylo postaráno, a že k tomu bude nutné zařídit příspěvek na péči, protože důchod by nestačil na úhradu služeb.  Zkontaktovali jsme úřad práce a některé domovy pro seniory. Během sociálního šetření, kdy se sociální pracovnice snažila aspoň částečně otevřít životní příběh klientky, aby jí mohla lépe pomoci, se stará paní zřejmě pod vlivem nepěkných vzpomínek zhroutila. Musela být převezla záchrannou službou do nemocnice. Situace vypadala na první pohled ještě komplikovaněji, ale nakonec právě nervové zhroucení seniorky přispělo k jejímu šťastnému řešení. Podařilo se nám paní umístit v zařízení na Seči. Hned po propuštění z nemocnice jsme klientku doprovodili do jejího nového domova a doufáme, že už se jí daří jen dobře.

Příběh z Noclehárny – „Poslední let do svobody“

Pan Veselý byl typický svobodomyslný tulák. Život na ulici měl rád a sám si ho vybral. Občasné holdování alkoholu k takovému stylu prostě patří a pan Veselý nebyl výjimkou. Mnozí z těch, kteří žijí takzvaným normálním způsobem života, si o takových osobách myslí, že jsou to jen líní flákači a alkoholici. Není to ale tak jednoduché. Tito lidé se nedokáží zařadit, systém je prostě děsí. Nezmění to, i když někdy chtějí a jejich volba přináší mnohá nebezpečí. Přesto mají svoji cenu, tak jako my ostatní, už proto svoji odvahu žít tak, jak chtějí.

Čas běžel a pan Veselý překročil padesátku. Život na ulici byl pro něj stále těžší, a tak poslední roky trávil hodně času u nás na denním centru a na noclehárně. Loňská zima byla mrazivá a pan Veselý využíval našich služeb každý den. Alkoholu se v tomto období vzdal, protože by porušil pravidla služby a nemohl by u nás být. I tak byl spokojený, rád si popovídal a byl veselý nejen podle jména. Jeho zdravotní stav se ale zhoršoval. Navrhli jsme mu, že mu pomůžeme zařídit příspěvek na péči, který by mu s jeho invalidním důchodem snad pokryl náklady na služby v některém zařízení, kde by měl odpovídající péči. Pan Veselý souhlasil, ale už tehdy jsme si nebyli jistí, zda v takovém zařízení vydrží. Přesto jsme to zkusili, zkontaktovali úřad práce a panu Veselému pomohli s vyřízením nezbytných záležitostí. Příspěvek na péči získal. Mezitím přišlo jaro, oteplilo se a pana Veselého to zase táhlo ke svobodnému životu. Mluvil o tom, že má staré kolo a už se těší, jak na něm bude objíždět svoji trasu a taky s úsměvem poznamenal, že někdy ho „to kolo povede“. A tak jednou pan Veselý nepřišel na denní centrum ani na noclehárnu. Brzy na to jsme se dozvěděli, že už není mezi námi. Život na ulici byl vzhledem ke zdravotnímu stavu nad jeho síly. Společně jsme na něj zavzpomínali a popřáli mu šťastný let do milované svobody už v jiné dimenzi našich existencí.

 

Příběh z ubytovny – „Šance na nový život“

Jan a Růžena jsou nerozlučný pár lidí bez domova. Zřejmě už málokdo pamatuje, kdy a kde se potkali, proč ztratili bydlení, ale jisté je, že se mají rádi a chtějí být spolu za každých okolností. Dlouho přebývali v garáži, kterou jim půjčil kamarád. Ale i o toto provizorní útočiště posléze přišli. Ocitli se tedy doslova „na ulici“. V létě přespávali ve stanu nebo v parku a věděli, že v zimě budou muset tuto situaci řešit. Poradili si svérázným způsobem, jak je to pro takové lidi typické. Našli starý vrak auta a v něm se jim podařilo přežívat i studenější noci. Starý evidentně obývaný vrak ve městě ale nevypadal důstojně. Obyvatelé ani představitelé města nebyli lhostejní ani k životním podmínkám těchto lidí. Městský úřad Chrudim jim proto nabídl zázemí v městské ubytovně. Jan a Růžena rádi přijali. Nemají mnoho peněz, ale společně zvládají platit nájem. Nejsou už nejmladší a vědí, že venku byli přežívali čím dál obtížněji. Vypadají spokojeně a užívají si svůj nový život.

ANCHOR_TOP_TITLE

Tento web využívá cookies

Pro chod webu jsou nezbytně aktivovány esenciální soubory cookies. Pro plnohodnotné poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzu návštěvnosti jsou však nutné povolit i volitelné cookies. Kliknutím na následující tlačítko, je zapnete. Zobrazit podrobnosti

Nastavení cookies

Vaše soukromí je důležité. Můžete si vybrat z nastavení cookies níže. Zobrazit podrobnosti